Jiří Dědeček

JIŘÍ DĚDEČEK

písničkář, básník, prozaik a překladatel (nar. 13. 2. 1953, Karlovy Vary)

Po ukončení gymnázia v Praze (1968 – 1971) a dvou semestrech na Fakultě sociálních věd a publicistiky Karlovy univerzity (1971 – 1972) Dědeček studoval knihovnictví na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (studium zakončil v roce 1976 diplomovou prací Společenské funkce vědecko-fantastické literatury). Své studium scenáristiky a dramaturgie na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (1982 – 1987) ukončil závěrečnou prací Jazyk scénáristy Jiřího Brdečky.

Po jednoleté vojenské službě pracoval ve svobodném povolání jako tlumočník z francouzského a ruského jazyka u Pražské informační služby (1977 – 1983). Roku 2006 byl zvolen předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

V letech 1978 – 1986 představil společně s Janem Burianem na malých pražských jevištích (např. Ateliér, Rubín, Junior klub na Chmelnici) vlastní kabaretní program a podnikal turné po studentských klubech po celé republice. Jeho zpěvník Výběr z textů byl v letech 1981-85 vydán v samizdatu (Kvasar, sv. 2, 1986).

Po roce 1989 publikoval v časopise Tvar (1991 Série Otevřená psaní z Dijonu), v Lidových novinách, v kulturním časopise Lettre internationale, v Divadelních novinách, Hospodářských novinách, Pražských novinách a na různých internetových portálech. Příležitostně spolupracuje s Českou televizí (pravidelný diskusní pořad Host do domu, cyklus Cizí slovo Poezie) a s některými rozhlasovými stanicemi. Pro Český rozhlas připravil mimo jiné pořady Písničky po francouzsku a Odrhovačky po kapkách, pro rozhlasová vysílání Radia Free Europe a BBC v češtině psal fejetony. Napsal texty písní pro CD různých interpretů, ale také přeložil texty Jacquese Brela, Edith Piaf nebo Borise Viana. Stejným způsobem se podílel na několika divadelních inscenacích (mj. Kabaret Vian – Cami v Divadle v Dlouhé, 1997; Sólo pro tři v Národním divadle, 2007).

Jednoznačným výrazem a epigramatickou zkratkovitostí navazuje Dědeček svými básněmi a především texty zcela vědomě na poetiku Františka Gellnera a jeho básnické umění se často stylizuje do agresivní provokace tradičního posluchačského vkusu.  Její podstatou je gesto vzpoury proti zmechanizovaným mezilidským vztahům, pokleslé etice konzumního způsobu života i dominanci tuposti nejen v předlistopadové společnosti. V satirických pamfletech a ironických baladách, zvláště v textech jeho prvních songů (shromážděny v knize Blues pro slušný lidi) využívá Dědeček nadsázku blížící se absurdnímu černému humoru, perzifláž, vyhrocené pointy, postupy nonsensové poezie, slang. Pro celou jeho básnickou a písňovou tvorbu je příznačné napětí mezi „vysokým“ a „nízkým“, mezi patosem a jeho destrukcí projevem racionálního odstupu a oscilace mezi okázale zdůrazňovaným cynismem a úzkostí.  Veršová forma se pohybuje od jednoduchého rýmovaného popěvku k sonetu, jehož archaičnost lexikální, syntaktická i morfologická stojí v protikladu k aktuální tématice (Znělky); v některých případech autor dospívá k rozsáhlejším komponovaným celkům (Můj vůz).

Hra s jazykem, kritická reflexe a ironická sebereflexe se zobrazují i v Oběžníku, kaleidoskopu prozaických fragmentů evokujících atmosféru druhé poloviny 60. let.  V útržcích příběhů, úvah a veršů, v nichž se prolíná rovina intimní s rovinou společenskou, probouzení pubertální sexuality se změnami politickými, nelze nevidět příbuznost s Dědečkovou písňovou tvorbou. Sarkastická analýza skutečnosti a groteskní nadsázka vyúsťují v tematizaci trapnosti jako projevu sebeuvědomění a poznání stavu společnosti. Podobné postupy využívá autor i v mnoha více či méně časových fejetonech (soubory Projevy a stati a Bát se a krást). Prožité poznání konečnosti lidského života je východiskem sbírky Věci po mrtvých, v níž jsou zachovány některé typické rysy autorské poetiky, ustupuje však dosud příznačná stylizace: cynická maska a okázalý nadhled, s jejichž pomocí bylo možné úspěšně čelit nejen falešnému, ale i přirozenému patosu tragických stránek lidské existence, jsou v konfrontaci se smrtí samy usvědčeny z falše a zbytečnosti.

V motivech pozdního hledání cesty k zemřelým blízkým na sbírku navazuje útlý román Snídaně se psem. Životní osudy postav, odvíjející se v podmínkách daných konstantami komunistického režimu, jsou obrazem převažujících dobových, často generačně podmíněných hodnotových měřítek a limitovaných možností a životních zkušeností individua i společnosti.

Autor však nedospívá ke karikatuře či k jednoduchým soudům: jakkoli ani zde zcela neopouští humor a ironii, předmětem jeho zájmu je spíše motivace jednání postav  ve sféře veřejné i intimní. V jiné rovině lze román považovat za zprávu o obtížném pokusu překonat generační vzdálenost mezi synem a otcem.

Jazyková vynalézavost a neotřelé rýmy jsou dominantními kvalitami Dědečkových veršů pro děti (Šli červotoči do houslí, Uleželé želé).

V dubnu 2006 byl Dědeček poprvé zvolen předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, v dubnu 2009 byla jeho volba znovu potvrzena pro druhé funkční období.

.

Sportovní kariéra

V 70. letech byl Dědeček dorosteneckým mistrem ČSSR ve veslování na skifu.

Politika:

Když byla koncem roku 2006 sestavena druhá vláda Mirka Topolánka, byl Dědeček jmenován ministrem kultury za SZ (Strana zelených), avšak v poslední moment si tento úřad vyžádala strana KDU-ČSL a výměnou uvolnila post ministra školství, který ihned přijala Dana Kuchtová.

Dílo Jiřího Dědečka

– Snídaně se psem (Torst, 2008) román

– Bát se a nekrást (Galén, 2005) – fejetony

– Uleželé želé (Albatros, 2005)

– Uže tridcat’ let dělajú gadosti (Už třicet let škodím,

  nakladatelství O. Krylova, 2005)

– Veselé diktáty (Albatros, 2002)

– Blues pro slušný lidi (Academia, Praha 2002)

– Český jazyk pro 9. ročník (Alter, 2001) – texty pro výuku

– Šli červotoči do houslí (Albatros, 2001)

– Věci po mrtvých (Torst 2001)

– Můj vůz (Maťa, Praha 1999)

– Tři hry – společně s Janem Burianem (Panton, 1993)

– Projevy, stati a jiné kydy (Aurum, 1993)

– Reprezentant lůzy (Sixty-Eight Publishers, Toronto 1992;

  Orbis, Praha 1994)

– Defilé (Středočeské nakladatelství a knihkupectví,

  Praha, 1990)

– Znělky (Čs. spisovatel, Praha, 1990)

– Oběžník (PmD, Mnichov 1989; Středočeské nakladatelství

  a knihkupectví, Praha 1990)

– Měsíc nad sídlištěm (Středočeské nakladatelství

  a knihkupectví, Praha 1987)

– Co se stalo v ZOO (Albatros, 1987) – omalovánky s obrázky Miroslava Bartáka

– Texty – společně s Janem Burianem (Český fonoklub Jonáš, 1983)

.

Překlady

– Georges Brassens: Klejme píseň dokola (Panton, 1988)

   Texty písní

– Jean-Claude Carriére: Vyprávět příběh (Národní filmový

   archiv 1993), společně s Terezou Brdečkovou

– Bernard Émond: Ulice Darling ve 20.17 (Garamond, 2006)

Otázka 20. jubilejního ročníku festivalu: Co pro mne znamená zpívaná poezie?

 .

Zpívaná poezie pro mne znamená 43 let života. Prakticky od roku 1974 si s její pomocí zabezpečuji živobytí, jednou lépe, jednou hůř. Původně jsem chtěl sedět doma a psát nebo překládat knihy, čekat na vyplácení záloh a jen venčit psa. Ale pro takový styl života jsem si nevybral správnou dobu, nakladatelé jako Borový již nežijí, byli nahrazeni komunistickou cenzurou, a ta nemohla mé texty schválit. Na radu svého přítele Buriana jsem si místo tištěné poezie zvolil zpívanou a dosud jsem jí zachoval věrnost.

Na veřejnosti zpívám, co jsem napsal doma. Tento druh publikace má velkou výhodu, a sice okamžitou zpětnou vazbu. Ačkoli dnes mohou být knihy volně vydávány, zůstávám u zpívané poezie právě kvůli přímému kontaktu se čtenářem – posluchačem. A také proto, že neumím nic lepšího.  JD