Petula Heinriche

Petula Heinriche (* 1957 v Praze na Malé Straně) chtěla studovat zahradní architekturu, ale skončila na pozici IT analytika v bance. Trochu fotografuje a trochu píše; vystavovala pravidelně v rámci cyklu Praha fotografická, podílela se autorsky i redakčně na vydávání Obecních novin Malé Strany a Hradčan. Svou poezii a drobnou prózu vkládá jen do virtuálního světa – s jedinou výjimkou tematické sbírky – pro transgenderový seminář. Pracuje pro malostransko-hradčanské občanské sdružení a exhibuje na pražské Jindřišské věži, kde s Martinem Zborníkem uvádí pravidelný pořad prózy, hudby a cestovatelů. Miluje kočky a jižní Čechy, odkud rodem pochází. Je ženatá a průběhem času se stala otcem dcery a syna.


Co pro mne znamená zpívaní poezie?

Zpívaná poezie?

Pro mne znamená především domov. Už od dětství mne, díky mým rodičům a prarodičům,  provázely, ponejvíce jihočeské, lidové písně. A to jak „zpěvníkové“, tak i, o něco později, „sprostonárodní“…

Lidová poezie, či poezie zlidovělá, se přece zpívá přes generace…

Tedy nejen „… dosahá voděnka k samému kráji…“
nebo „… já vás nesmím milovat, já musím študýrovat…“

ale i…

| : Se když ziko káli-prs,
casama vo-káli-mrs! : |

(svižně, staccato, repete ještě svižněji,
pak celé ještě znova, s přehozenými slabičnými přesmyčkami…
i zde opět repete)

 

 

Zpívaná poezie?

Pro mne znamená i posilu v dobách nesvobodných či v časech pokroucených hodnot…

Těch jinotajů, příměrů a dvojsmyslů, které se do textů „folkáčů“ a od nich pak i „kotlíkářů“ dostaly… A držely nás  nad vodou – „… Je to dobrý, ještě hoří.“,
nebo nám dávaly pocítit erotické soubytí se společností, kde se slovo erotika skoro nesmělo vyslovovat – „… Jestli chceš, nezůstane na mně ani kůže…

Abych tentokrát uvedla ty naprosto notoricky známé.

Zpívaná poezie?

To je také způsob, jak se skutečně veleúspěšně dostávaly kvalitní texty do povědomí lidí, kteří „nejsou na poezii“, nebo na „veršíčky nemají pokdy“…

Prostě si jen zapli rádio… Bohužel se s kvalitní poezií renomovaných „textařů“ (rozuměj básníků, kteří dokáží psát svou poezii dle hudebního schématu) svezli i autoři druhořadí a pak i jejich nohsledi a aktuálně politicky žádoucí pisálci a pa-pisálci.

Ale to se děje v nezpívané poezii též…

Zpívaná poezie?

Je na ní ještě v „mainstreamu“ čas?
Když si zapnu rádio, tak ji slyším spíš už jen v retro-pořadech. Nová, jako by nevznikala.

Tajé folkáči stárnou a z jejich dětí se mnohdy stali „šustiči“, kteří okolní spolucestující v dopravních prostředcích oblažují ze svých sluchátek utíkajícími zbytkovými pazvuky donekonečna opakovaného rytmického halekání a bubnování.

A přesto se stále nacházejí „šílenci“, kteří nejen, že „oprašují“ staré texty, ale i skládají nové a na malých scénách, či jen tak pro radost přátel, poezii zpívají.

A vida, i posluchači se najdou!