Josef Týma


Josef Týma

K literatuře mám blízko už od dětství, kdy jsem si četl pohádky a později dobrodružné knížky Karla Maye, Julese Verna, Karla Běhounka, Ludvíka Součka a mnoha dalších. Někdy v šestnácti letech jsem od táty dostal knihu Eduarda Čejky Zlomená křídla, dokumentárně mapující osudy československých letců za druhé světové války, létajících ve službách britské RAF. To se mi stalo celoživotním koníčkem, který se postupně rozklusával na námořní a pak pozemní válku. Postupně přibývala další historická témata, jako například dějiny dobývání Divokého západu, první světová válka, historie železnic u nás i ve světě, cestopisy, sci-fi literatura a později se o svá práva přihlásila i literatura esoterická, záhadologická a duchovní.

Před pěti lety ve mně začala sílit touha začít sdělovat, nikoli jen pasivně přijímat četbou. Nebylo však kam psát a pro koho. Kamarád Honza Svoboda se zjevil jako anděl a pochlubil se, že má nabídku dělat měsíčník Váš pohled jednoho plzeňského nakladatelství. Málem jsem spadl ze židle! Udělali jsme dvě čísla, nedostali zaplaceno a bylo po žížalkách. Ta krátká doba však stačila na to, abychom si oba uvědomili, že nás psaní velmi baví. Slovo dalo slovo a založili jsme měsíčník IČKO (Informace a Články Každému Občanovi). Po necelém roce vydávání přibyl podtitul Pozitivní noviny a tak už to zůstalo. Většina textů oněch novin pocházela z mé hlavy, cizí texty podléhaly mé, předem povolené úpravě. Na titulce se vždy objevila nějaká známá tvář či tváře a rozhovor s nimi. V Ičku nebyla politika ani černá kronika. Šlo nám skutečně o sdělování kladných informací, životních příběhů, případně vzpomínek na dějinné události a v posledních číslech běžel i seriál o tajemných místech našeho kraje. Nezapomněli jsme na vtipy psané i kreslené, recepty, horoskopy atd.

Při přípravě prosincového čísla roku 2012 mne zčista jasna doběhl nápad, napsat pohádku. Okamžitě mne zachvátilo zděšení, neboť napsat pohádku pro děti nepovažuji za nic snadného. I nalil jsem do sklenice inspiraci a začal psát. Výsledek se mi sice líbil, ale to mne mohla šálit inspirace ze sklenky, několikrát dolité. Vyspal jsem se z toho a rozeslal své dílko několika přátelům, jejichž názorů si vážím a čekal. K mému velkému překvapení došly jen kladné a povzbuzující odpovědi! Honem, nežli si to někdo z nich rozmyslí jsem text dal na korekturu a v novinách našel místečko. Číslo vyšlo a nikdo mi nevynadal… S jídlem roste chuť a já psal další a další příběhy tatínka Františka a jeho rodiny ve službách ašského císaře Jiřího I. Každý měsíc jedna po celý rok. Vždy věnováno tomu konkrétnímu měsíci. Mám jich třináct, od prosince do prosince. Pak noviny skončily a já přestal psát další příběhy. Nebylo kam a pro koho…