Dora Kaprálová

Dora Kaprálová ( 25. května 1975, Brno) je v Berlíně žijící prozaička, publicistka a dokumentaristka, dcera básníka Zeno Kaprála (19. října 1942, Brno). Ve svých textech i dokumentární tvorbě ohledává svět, ve kterém se realita sesouvá k tomu podstatnému, co ji polidšťuje: k intimitě sdělení a k poezii všednosti.


Narodila se v Brně, od roku 2007 žije s mužem a dcerami v Berlíně. Dlouhodobě se zabývá českou literaturou, v letech 2008-9 psala pravidelné týdenní glosy o poezii na stránky Umění a kritika v MFD. V současnosti nepravidelně přispívá reportážemi, rozhovory či knižními recenzemi do Orientace LN i jinam.

Po maturitě na brněnském gymnáziu vystudovala na brněnské divadelní fakultě JAMU rozhlasovou a televizní dramaturgii a scénáristiku. Za studií začala psát kritiky do literárního měsíčníku Host a do brněnské přílohy MFDNES, kde vedla později v letech 2005-2007 stránku Umění a kritika. Těsně po ukončení magisterského studia na JAMU začala spolupracovat s pražskou redakcí ČRO-Vltava, pro kterou natočila ke dvacítce autorských radiodokumentů, především pro cyklus Cesta. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (Větrné mlýny, 2002),  prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (Archa, 2014).

Od roku 2008 žije s rodinou v Berlíně. Živí se filmovými workshopy s filmařkou Natašou von Kopp (například pro Akademie der Künste, Berlin) a soukromými hodinami českého jazyka. Od května 2016 spolupracuje úzce s katedrou Západoslovanských studií Humboldtovy univerzity. Zde pro profesora Rolanda Meyera připravuje dvouletý psycholingvistický výzkum bilingvních dětí. Zahraničním bohemistům nejen z HU je určený její pravidelný blog o české literatuře: Glosář Dory K.. Pod záštitou univerzity organizuje a moderuje také dvojjazyčný cyklus autorských čtení České slovo/Tschechische WortSchätze v galerii ZwitscherMaschine.

V letech 2011-2014 moderovala několik literárních poořadů v Knihovně Václava Havla.

V květnu 2016 vydala v nakldatelství Druhé město další prozaickou knihu: Berlínský zápisník.

Knihy

 

Próza

  • Berlínský zápisník, Druhé město, 2016
  • Zimní kniha o lásce, Archa, 2014 (maďarsky vyšla Zimní kniha o lásce v překladu Zsuzsanny Juhászné Hahn – Egy    férfy, nakladatelství Typotex, 2016)
  • Výšiny. Divadelní hra v antologii Šest žen napsalo šest her, Větrné mlýny 2002

 Publicistika

  • Návraty do Želar – (knižní rozhovor se spisovatelkou Květou Legátovou, Host, 2004, nové vydání 2009)

Editační počiny a literární doslovy (výběr)

  • Bacon 70 – editorka knihy (Větrné mlýny, 2016)
  • Zeno Kaprál, Básničky pro tři holky a jednoho kluka, editorka (Větrné mlýny, 2014)
  • Přemysl Rut, Pro rozhlas (I proti němu), doslov (Brkola, 2010)
  • Kdybych vstoupil do kauflandu, byl bych v Brně (editorka antologie současné poezie o Brně, Větrné mlýny, 2009)
  • Leoš Slanina, Divoká kočka, divoká myš, doslov (Petrov, 2005)

 

Filmové,  televizní, rozhlasové scénáře a režie, výběr:

  • Alenka v říši divů, rozhlasový dokument (ČRO 2, 2015)
  • Japan love (scénář k nerealizovanému filmu Petera Kerekeše) 2014
  • Já budu Einsteinem! (tři scénáře k pořadům pro děti ČT Déčko, 2013)
  • I já jsem Tvůj syn, Adolfe, rozhlasový dokument (ČRO Vltava, 2012)
  • Berlin-bublina přibližnosti, rozhlasový dokument (ČRO Vltava, 2011)
  • Nad přehradou svítá (scénář k tv-dokumentu ČT Brno, režie Pavel Jurda, 2008)
  • Wurfsendunge, devět minutových her v překladu Rolfa Simmena (Deutschland Radio Kultur, 2009)
  • Muž, který měl nebýt, (TV-dokument o osudech Hugo Sonnenscheina, ČT Brno, scénář a spolurežie s P.Jurdou, 2007)
  • Nesvítí, už jenom bliká, rozhlasový dokument o prokletém básníku undergroundu Homérovi (ČRO Vltava, 2003)
  • Oči těch, co odešli, (příběh arménské rodiny Israelianů, rozhlasový dokument (ČRO Vltava, 2002)
  • Psal jsem to na konci světa, rozhlasový dokument (ČRO Vltava, 2002)
  • Moucha a motýl, rozhlasový dokument o pěti dějstvích o prof. Povolném (ČRO Vltava, 2002)
  • Uvnitř je hra, rozhlasový dokument o antropologovi prof. Novotném (ČRO Vltava, 2001)
  • Neprchej čase, je to, rozhlasový dokument o českém básníkovi Františku Listopadovi (ČRO Vltava, 2000)
  • Konec světa už dávno je, rozhlasový dokument o českém básníkovi Petru Královi (ČRO Vltava, 2000)
  • Ztichlé pokoje básnířky Violy Fischerové, rozhlasový dokument (ČRO Vltava, 2000)
  • Moře moc času Leoše Slaniny, rozhlasový dokument (ČRO Vltava, 1999)

 

Ocenění, výběr:

  • 2017 – Deutsch-tschechischen Journalistenpreis 2016, kategorie Audio: Alenka v říši divů, aneb má cesta za uprchlíky, Česky rozhlas ČRO 2, 12.12.2015
  • 2017 – Deutsch-tschechischen Journalistenpreis 2016, Sonderpreis „Milena Jesenská“, Text reportáž: Lajkujte mně a smrt se vám vyhne, Reportér, 1. 2. 2016
  • 2014 – I já jsem Tvůj syn, Adolfe, nominace na evropský radiodokument, mezinárodní festival Prix Europa, Berlin
  • 2002 – Uvnitř je hra, vítězný radiodokument rozhlasové přehlídky Report
  • 2000 – Moře moc času Leoše Slaniny, Ake Blomster Preis, cena pro mladé evropské radiodokumentaristy, Berlin
  • 2000 – Moře moc času Leoše Slaniny, vítězný radiodokument rozhlasové přehlídky Report

Reference

 

Rozhovor Ondřeje Horáka s Dorou Kaprálovou v Lidových novinách:
Autor / Ondřej Horák Datum / 20.7.2016:
http://www.lidovky.cz/dora-kapralova-mi-madari-mi-rozumeji-d7u-/kultura.aspx?c=A160721_161343_ln_kultura_hep

Rozhovor Adama Boržiče s Dorou Kaprálovou v časopisu Tvar, duben 2015:
http://old.itvar.cz/cz/2015/05-2015-rozhovor-948.html


Otázka jubilejního 20. ročníku festivalu: „Co pro mne znamená zpívaná poezie“

Zpívaná poezie Ginsbergova je jako krákání havrana, které slyším doposud, někdy se vkrádá  do mých snů. Zpívaná poezie má svou podstatou vlastně blízko ke slamu, ale vychází z jiných, jaksi staromódnějších kořenů.

Nikdy nezapomenu, jak krákal kromě Ginsberga třeba výsostně katolický (pro mě však s nádechem výrazné avantgardy) básník Zdeněk Rotrekl své verše, anebo – ano, další katolík: básník a hradní pán Jiří Kuběna.

A pak jsou tu písničkáři. Jejich interpretace méličnosti bývá někdy zrádná, zlovolná, ale ti nejlepší /a nemluvím hned o Bobu Dylanovi/, ti dokážou básnické slovo prohnout a zvětšit každý detail vokálu téměř k nesnesení. Nebo k blaženosti.

Myslím, že spojení slova a hudby je podtstatné hlavně pro dětství a dospívání. Nikdy bych v jistém věku možná nepropadla tolik poezii Karla Hlaváčka, nebýt kongeniálního písníčkáře Miky Jelínka. Jeho zhudebněná báseň: Hrál kdosi na hoboj patří k textům, které nezapomenu. A přiznávám se, že ne vždy si tuhle báseň zpívám, jsou mollové dny, kdy slyším i melodii a jsou suché, podzimní dny bezvětří, kdy slova téhle básně sekám v duchu do ticha.


DORA KAPRÁLOVÁ
.

Dora Kaprálová (geb. am 25. Mai 1975 in Brünn) ist eine in Berlin lebende Prosa-Autorin, Publizistin und Dokumentaristin; Tochter des Dichters Zeno Kaprál (geb. 19. Oktober in Brünn).  In ihren Texten sowie ihrer Radioarbeit versucht sie, die Welt zu erkunden, in der sich die Realität zu etwas Grundlegendem bewegt, wodurch sie vermenschlicht wird: zur Intimität der Mitteilung und Poesie der Alltäglichkeit.
.

Dora Kaprálová wurde in Brünn geboren, seit 2007 lebt sie mit ihrem Mann und Töchtern in Berlin. Langfristig beschäftigt sie sich mit der tschechischen Literatur, in den Jahren 2008-9 schrieb sie regelmäß wöchentlich Glossen über Poesie für das Feuilleton Kunst und Kritik in Mladá fronta Dnes. Zurzeit führt sie Interviews und schreibt Reportagen und Bücherrezensionen für verschiedene Print- sowie Onlinemedien für das Feuilletton Orientace in Lidové noviny.
.

Nach dem Abitur am brünner Gymnasium studierte sie Rundfunk- und TV-Dramaturgie und Drehbuchschreiben an der Janáček Akademie der musischen Künste in Brünn. Schon während des Studiums schrieb sie Kritiken für die literarische Zeitschrift Host und für Mladá fronta Dnes, wo sie später (2005-2007) das Feuilleton Kunst und Kritik leitete. Nach dem Masterstudium  arbeitete sie mit dem Tschechischem Rundfunk Vltava zusammen, für den sie fast zwanzig Radiodokumentarberichte verfasste, vor allem für den literarischen Zyklus Cesta (Weg). Sie debütierte mit dem Theaterstück Die Höhen (Větrné mlýny, 2002), es folgte die Novelle Winterbuch über die Liebe (Archa, 2014).
.
Seit 2008 lebt sie mit ihrer Familie in Berlin. Sie leitet auch Filmworkshops mit der Filmemacherin Natascha von Kopp

.

(u. a. für die Akademie der Künste, Berlin) und unterrichtet Tschechisch. Seit 2016 arbeitet sie eng mit dem Institut für Slawistik (Westslawische Sprachen) an der Humboldt-Universität Berlin zusammen. Hier arbeitet sie mit Prof. Roland Meyer an einem zweijährigen psycholinguistischen Forschungsprojekt über bilinguale Kinder. Für die Bohemisten an der Humboldt-Universität schreibt sie einen regelmäßigen Blog über tschechische Literatur: Glossar von Dora K. Unter der Schirmherrschaft der Universität organisiert und moderiert sie auch zweisprachige Autorenlesungen České slovo / Tschechische WortSchätze in der Galerie ZwitscherMaschine.

In den Jahren 2011-2014 moderierte sie einige literarische Veranstaltungsreihen in der Václav Havel Bibliothek in Prag.

Im Mai 2016 veröffentlichte sie im Verlag Druhé město ihr weiteres Prosawerk: Berliner Notizbuch.

.

.


Frage des 20. Jubiläumsjahrgangs des Festivals:

„Was bedeutet für mich Gesangsdichtung?“
.

Die Gesangspoesie von Ginsberg ist wie das Krähen der Raben, das ich bis heute höre, manchmal schleicht es sich in meine Träume. Gesangspoesie ist in ihrer Substanz zu Slam zuzuordnen, aber sie hat andere, irgendwie altmodische Wurzeln.
.

Nie werde ich vergessen, wie außer Ginsberg, z. B. der vornehm katholische (für mich aber mit einem Hauch markanter Avantgarde) Dichter Zdeněk Rotrekl seine Verse krähend vortrug, oder – ja, ein anderer Katholik: Dichter und Burgherr Jiří Kuběna.
.

Und dann sind hier noch die Liedermacher. Ihre melodische Gestaltung ist manchmal tückisch und übel, aber die Besten (und ich spreche nicht gleich von Bob Dylan), beherrschen es, mit den Worten zu spielen und jedes Detail des Vokals hervorzuheben bis zur Unerträglichkeit. Oder Seligkeit.
.

Meiner Meinung nach ist die Verbindung der Worte mit der Musik grundlegend vor allem in der Kindheit und Jugend.

.

Ich wäre vielleicht in einem bestimmten Alter nie so sehr der Poesie von Karel Hlaváček verfallen, gäbe es da nicht den wesensgleichen Liedermacher Mika Jelínek. Sein vertontes Gedicht: Hrál kdosi na hoboj (Jemand spielte Oboe) gehört zu den für mich unvergesslichen Texten. Und ich muss gestehen, dass ich dieses Gedicht nicht immer singe, es gibt Tage in Moll, an denen ich sogar die Melodie höre und es gibt verblühte Herbsttage in Windstille, an denen ich die Worte des Gedichtes im Geiste in die Stille abfege.