Od prvních povídek Knížky s červeným obalem, jak nám je Alexandra Berková nabízela na večerech Zeleného peří v Rubínu někdy od podzimu roku 1980 a já se stával prvním jejich „neautorským“ interpretem, pociťoval jsem při jejich četbě zvláštní slast: jako by prózy onoho metabiografického cyklu promyšleně komponovala jako zvukové partitury. Vedení jednotlivých hlasů – a to bylo na tom to nejzajímavější a přímo svůdně vábivé – nabízelo možnosti okamžitě plasticky rozehrát někdy i velice členitý děj. Vrcholem této pro mne dosud neznámé kvality prozaického artefaktu bylo jedno z centrálních čísel Knížky Pavučina, joycovsky koncipovaná neverending-story z plážového odpoledne, složitý komprimát mikropříběhů, dráždivé místopisné esenciality a vnitnřních monologů… Už při prvním čtení mně byla jasno, že takový text je člověku přihrán jednou za život. A stejně tak musím dnes s údivem konstatovat, že vlastně už od onoho prvního čtení jsem si byl jistý, jak s takovým textem hlasově zacházet.
.
Netajím,že od té doby jsem si vřadil Sašiny prózy do svého repertoáru, koneckoců jako titul Velké šuby duby – „ možnosti moderní prózy, kaleidoskop objevných postupů v povídkách známé české spisovatelky a scénáristky“ jsou tam dosud. Saša to přijala po svém: cítil jsem z její strany sice přátelské, ale přece jen lehce vyčítavé šťouchnutí, že se tak trochu chlubím cizím peřím…Uměla to dát najevo humorem sobě vlastním: „ už aby ti postavili pomník a já to pak pod ním mohla říkat sama“ řekla mi, když jsem jí vyprávěl, jak se rvali po nočních seancích o nacyklostylované texty jejích povídek na plzeňské Portě.
.
Pro pódiového interpreta byly v těch příbězích především přihrávky čistého intelektuálního, a přitom úžasně komunikativního humoru, jaký až dosud nikdo prakticky nevyzkoušel. Traduje se, že primát v této doméně drží dvojice Šimek+Grossmann, jak to ostatně do omrzení dotvrzují miliónkrát omleté noční reprízy jejich výstupů na desítkách rádií nejrůznějšího typu. Myslím, že stejný tah na bránici mohla by vykázat v příhodné interpretaci při nejmenším třetina čísel Knížky…
.
Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti jsme před lety Sašu vzpomněli s básníkem-kolážistou Mirkem Huptychem. Je jednou z postav slavného Pentameronu, složitě vystavěného textu, který jsem na večeru Osudových básní v Hradišti neváhal právě proto nasadit, ostatně k básním v próze mají některé Sašiny texty nesmírně blízko..
Zvláštní pocit říkat je tváří v tvář aktéru dávného večírku na literární soutěži v Lounech, o němž je v povídce řeč…:“ Tam byla ještě Zuzana“,pronesl tenkrát Mirek Huptych, jak stojí na konci textu.. Myslel tím Zuzanu Trojanovou, básnířku Hoře z nerozumu, džínovou mámu, jak jsme jí v Rubínu překřtili podle samizdatového oběžníku s její poezií v džínových deskách . Skončila tragicky: autohavárie cestou z Polska po návštěvě papeže. Se Sašou a herečkou Radkou Fidlerovou jsme poslední rozloučení se Zuzanou ve strašnickém krematoriu aranžovali tenkrát výběrem jejích nejrebelštějších textů jako „nesmuteční poselství“ .
Když jsme se tam před osmi léty na prahu léta loučili s Alexandrou Berkovou, vytanula mně jedna z posledních vět Pentaneronu: „…Dívám se zevnitř své příští mrtvoly s tísnivým pocitem, že někde – něco – nesouhlasí – — … Co k tomu taky říct…“ ???
—
Tísnivě nesouhlasit, Sašo, s tím, že ty už tady s námi, nejsi, protože opak je pravdou: Tvoje povídky, Tvoje knížky – nejen ta s červeným obalem! – nás všecky přežijí!
Mirek Kovářík