Od prvních povídek Knížky s červeným obalem, jak  nám  je Alexandra Berková   nabízela na večerech Zeleného peří v Rubínu někdy  od podzimu  roku 1980 a já se stával prvním jejich  „neautorským“ interpretem, pociťoval jsem  při jejich  četbě zvláštní slast: jako by prózy onoho  metabiografického  cyklu  promyšleně komponovala  jako zvukové partitury.  Vedení jednotlivých hlasů  – a to bylo na tom to nejzajímavější a přímo svůdně vábivé –  nabízelo možnosti okamžitě plasticky  rozehrát někdy i velice členitý děj. Vrcholem této pro mne  dosud neznámé kvality  prozaického artefaktu  bylo jedno  z centrálních čísel Knížky   Pavučina, joycovsky  koncipovaná  neverending-story   z plážového odpoledne, složitý komprimát mikropříběhů, dráždivé místopisné esenciality  a vnitnřních monologů… Už při prvním čtení mně byla jasno, že takový text je člověku přihrán jednou za život. A stejně tak musím  dnes s údivem konstatovat, že  vlastně už od  onoho prvního čtení  jsem si byl jistý,  jak  s takovým textem hlasově zacházet.
.

Netajím,že od té doby jsem si vřadil  Sašiny prózy do svého repertoáru, koneckoců  jako titul Velké šuby duby – „ možnosti moderní prózy, kaleidoskop objevných postupů v povídkách známé české spisovatelky a scénáristky“   jsou  tam dosud.  Saša to přijala  po svém:  cítil jsem z její strany  sice přátelské, ale přece jen  lehce   vyčítavé šťouchnutí,  že se tak trochu chlubím cizím peřím…Uměla to dát najevo humorem  sobě vlastním: „ už aby ti postavili pomník  a já to pak pod ním mohla říkat sama“ řekla mi, když jsem jí vyprávěl, jak se rvali po nočních seancích   o   nacyklostylované  texty  jejích  povídek    na plzeňské Portě.
.

 Pro pódiového interpreta byly v těch příbězích především  přihrávky čistého  intelektuálního, a přitom úžasně komunikativního  humoru, jaký až dosud nikdo prakticky nevyzkoušel. Traduje se, že primát v této doméně  drží  dvojice Šimek+Grossmann, jak to  ostatně do omrzení dotvrzují miliónkrát omleté  noční  reprízy jejich výstupů na desítkách  rádií nejrůznějšího typu. Myslím, že stejný tah  na bránici mohla by vykázat v příhodné interpretaci   při nejmenším třetina  čísel Knížky…
.

            Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti jsme před lety  Sašu vzpomněli s básníkem-kolážistou  Mirkem Huptychem. Je  jednou z postav  slavného Pentameronu, složitě vystavěného textu, který jsem na večeru Osudových  básní v Hradišti   neváhal právě proto nasadit, ostatně  k básním v próze mají  některé Sašiny texty   nesmírně blízko..

 Zvláštní pocit říkat  je tváří v tvář  aktéru dávného  večírku na literární soutěži  v Lounech, o němž je v povídce  řeč…:“ Tam byla ještě Zuzana“,pronesl  tenkrát Mirek Huptych, jak stojí na konci textu.. Myslel tím Zuzanu Trojanovou, básnířku Hoře z nerozumu, džínovou mámu, jak jsme jí v Rubínu překřtili podle samizdatového oběžníku s její poezií  v džínových deskách . Skončila  tragicky: autohavárie cestou z Polska po návštěvě papeže. Se Sašou a herečkou Radkou Fidlerovou  jsme poslední  rozloučení se Zuzanou  ve strašnickém krematoriu aranžovali tenkrát výběrem jejích   nejrebelštějších textů    jako  „nesmuteční  poselství“ .

Když jsme  se tam  před osmi léty  na prahu léta loučili s Alexandrou Berkovou, vytanula mně jedna z posledních vět Pentaneronu:  „…Dívám se zevnitř své příští mrtvoly s tísnivým pocitem, že někde – něco  – nesouhlasí – — …  Co k tomu taky říct…“ ???

—

Tísnivě  nesouhlasit, Sašo, s tím,   že ty už  tady  s námi, nejsi, protože opak je pravdou: Tvoje povídky, Tvoje knížky – nejen ta s červeným obalem! – nás všecky přežijí!

Mirek Kovářík