Zora Šimůnková

Zora Šimůnková (1965)

Dcera, sestra, matka, manželka, teta a švagrová. Pro radost si píše zhruba od 12 let, vydala (zatím) tři knihy, má jednoho bratra, dvě děti, (postupně) dva manžely a tři kočky (Johanku, Kočimina a Koláčka). Sbírá slony a trpaslíky. Pořádá a spolupořádá různé akce, například festival Literární Vysočina www.literarnivysocina.com  a skoro patnáct let Večer přiměřených depresí, což je taková šance pro autory zavedené i nezavedené.Podrobnosti na www.primerenedeprese.cz. Pikantérie na  www.zorasimunkova.cz.


 

Zora Šimůnková (1965) Tochter, Schwester, Mutter, Ehefrau, Tante und Schwägerin. Sie schreibt seit dem 12. Lebensjahr und hat drei Bücher veröffentlicht. Sie hat einen Bruder, zwei Kinder, (nach und nach) zwei Ehemänner und drei Katzen (Johanku, Kočimina und Koláček). Sie sammelt Elefanten und Zwerge. Sie organisiert und co-organisiert verschiedene Veranstaltungen, wie das Festival „Literární Vysočina“ www.literarnivysocina.com und seit fast fünfzehn Jahren „Večer přiměřených depresí“, was eine Chance für etablierte und nicht etablierte Autoren ist. Details unter www.primerenedeprese.cz und bei www.zorasimunkova.cz.


Absint

Otevřely se dveře od kavárny a vešel malý, kulatý pán. Kloboukem hodil na nejbližší stolek a přistoupil k barovému pultu.

„Absint máte, prosím?“ zeptal se velmi, velmi zdvořile.

Barman na něj zvědavě pohlédl:  „Absint?…samozřejmě“, a natáhl se na polici nad sebou.

Odměřil skleničku tyrkysové tekutiny a když ji hostovi podával, zeptal se: „Pán ráčí být básník?“

Mužík se zarděl jako pivoňka: „Básník, to je silné slovo,  ale…“

„Snažíte se, že?“ doplnil mladý barman. Neznámý ho začal zajímat.

„Tak tak“, přitakal muž a obrátil do sebe poslední kapičku absintu. „Vždyť vy se také snažíte…“

Barman překvapeně vzhlédl: „Jak to víte?” A loktem odsunul hloub do barpultu popsaný list papíru.

Muž několikrát nervózně otřel dlaně do kapesníku: „Vím, že píšeš, ale pořád nejsi spokojený,” přešel náhle na tykání. „A jak to vím? Všechno vím. Nevěříš, viď,” pokračoval neznámý, „nikdo nevěří…,” rozpřáhl ruce a v teatrálním gestu se otočil k prázdné kavárně. „Ani jeden mi nevěříte,” promlouval k opuštěným stolkům. „A přitom – všechny vás znám! Všechny!!!”

Barman nenápadně mrkl na hodinky a mužík gesto zaznamenal. Jako by si teprve teď uvědomil směšnost svého počínání, rozpačitě si přejel rukou po pleši a vysmrkal se. „Pardon, chlapče, pardon,“ vrátil se zase k původnímu chování. – „Ještě jednu,” natáhl ruku s prázdnou skleničkou, ale tentokrát s pitím nepospíchal. „Jak to jde?” kývl hlavou směrem k rozepsané básni, kterou ovšem nemohl vidět. S klepnutím položil skleničku na pult a vztyčil prst v nabádavém gestu:  „Být vámi, změním poslední sloku – nemá správný rytmus. Čistý sonet to ale nebude ani pak…Příliš mnoho slabik, příliš mnoho slabik,” zase zvýšil hlas.

Barmanovi začínal být maličko nepříjemný. Pan Všechnovím, pokřtil si v duchu  toho divného kulatého pána. Co mohl vědět – ale…JAK TO MOHL VĚDĚT?!

„Jak víte, co píšu?“ zeptal se a snažil se zachovat klid. „Jak to vím? Jak to vím?“ divný host do sebe obrátil zbytek absintu, nadechl se, teatrálně rozpřáhl ruce jako prve, –  a pak  je zase svěsil podél těla. „Stejně bys mi nevěřil,“ pronesl klidně.  Kývl hlavou směrem k absintu: „Kolik platím?“ a vytahoval portmonku. Barman se rozhodl, že neznámého jen tak odejít nenechá. „To nechte, to je na mě,“ mužík na něj tázavě pohlédl, „… ale jak to myslíte s tím sonetem?“

„Už jsem říkal: příliš mnoho slabik. Stačí změnit poslední sloku. Má úcta, pane,“ dvěma prsty se dotkl krempy klobouku, otevřel dveře a vyšel na ulici.

Barman vyběhl téměř za ním, ale ulice už  byla liduprázdná. Zakroutil hlavou a vrátil se za pult. Téměř proti své vůli vzal tužku a rozepsanou báseň opravil podle rad malého pána. Bylo to lepší. Zlostně mrskl tužkou, až se rozlomila.

Jedna půlka spadla pod pult, kde ji později odpoledne našel kolega. „Co tady kdo dělal s tužkou?“  zeptal se. „Ale, takový divný chlap sem přišel…,“ řekl barman. Kolega doplnil: „…malý, v klobouku – a pil absint? Ten sem občas chodí, asi trochu mešuge, ale vyhodit ho nemůžu. Nic nedělá, má jen divné řeči: říká, že je naše druhé já.“