Radana Šatánková

| Žádné komentáře | Učinkující 2017

Radana Šatánková

Kulturní publicistka a produkční; básnířka, vítězka literárních soutěží, se brzy stala i literární porotkyní (Mělník, Čáslav, Ostrava, Cena Josefa Škvoreckého atd.).

Narozena r. 1980 ve Frýdku-Místku, od r. 1999 žije v Praze. Publikuje a autorsky veřejně vystupuje od r. 1995. Dosud vydala 6 samostatných básnických knih: v roce 1995 Okno v zahradě, r. 1999 …Dokořán, r. 2002 Básně a texty z let 1995-2002, r. 2005 Prolínání, r. 2009 Medúza, sb. z roku 2014 nese název “Domovní schůze”.

Vyšel jí i prozaický debut „Babi, ukaž zuby“, jenž je reminiscenčním textem o dětství.

Radana Šatánková je členkou různých uskupení a organizací – např.: Syndikát novinářů ČR, Literární klub Dr. Nadi Benešové (Čáslav), Literárně dramatická společnost Místecká Viola (Frýdek-Místek), Skupina XXVI, Kulturní sdružení Bezručův kraj, Svaz českých fotografů, Obec spisovatelů ČR.

Publikovala v almanaších, časopisech i na internetu; v rozhlasovém archivu ČRo je k poslechu představení její tvorby v rámci pořadu “Zelené peří” od Miroslava Kováříka (2008). Některé básně jí též byly zhudebněny, spolupracuje s muzikanty. V létě 2015 jí vyšlo CD scénického čtení „Trychtýřem do hlavy“ (Brno, Agadir).

Radana Šatánková mapuje současnou literární scénu, organizuje autorská čtení zejména v Praze, Ostravě a rodném Frýdku-Místku. Je hrdá na svůj lašský původ, propaguje rodný kraj a jeho tradice.

V současnosti pracuje na rukopisu sbírky „Dedikace a Podarunky“. Radana tvoří v noci a při jízdě vlakem. O svém údělu říká: „Býti básnířkou je permanentní stav!“

Co pro mne znamená zpívaná poezie?

Zastávám ten názor, že poezie sama o sobě je základním, plnohodnotným a postačujícím čistým útvarem.
Poezie je královnou, nikoliv Popelkou. Její výsost však může být i okřídlená – dejme tomu obrazem – též však hudbou. Spojení těchto dvou uměleckých disciplín už přináší další rozměr a přidanou hodnotu, jakou jsme mohli a můžeme sledovat u jejích představitelů (J. Brel, V. Vysockij, B. Okudžava) či našich písničkářů. Jenže písničkáři jsou též básníci a tím se žánry nepochybně prolínají. Plíhalové, Nohavicové a Mertové jsou zkrátka částí básníci, částí hudebníci. Svou, troufám si tvrdit, zpívanou poezii nám cíleně předkládají už jako jeden umělecký záměr. Ani v nejmenším tedy nemám nic proti poezii zpívané. Dokonce dovede text povznést a přiznejme si – hlavně snadněji přivést k poezii ty lidi, kteří by si knihu básní sami od sebe třeba nepřečetli.