Vzpomínka na Frantovky (1997) – Martina Bittnerová

Vzpomínka na Frantovky (1997)
Martina Bittnerová

Příběh mého psaní začal v hodinách techniky administrativy paní profesorky Foltýnové. Pár let jsem si svoje výtvory (povídky) skladovala v šuplíku a kromě mé kamarádky je nikdo nečetl. A mě nenapadlo je někde veřejně publikovat, protože nepocházím z  umělecké rodiny, matka obchodovala s hnojivy a otec pracoval jako konstruktér. Možná bych se také stala řadovou úřednicí, kdybych jednou v novinách neobjevila informaci o soutěži Literární Františkovy Lázně.

Na jednu stranu mě lákalo zjistit, zda to mé spisování k něčemu je, na druhou jsem se ostýchala své prózy někam poslat. Váhala jsem nad tím dlouho, tudíž jsem opravdu na poslední chvíli kopírovala v zaměstnání svoje texty, které jsem odnesla v  nejkrajnějším možném termínu na poštu. Nevěřila jsem,  že bych mohla nějak uspět. Chtěla jsem si to jednoduše zkusit a nakonec z toho žádné ocenění naprosto oprávněně ani nevzešlo, avšak k mé radosti jsem obdržela pozvánku na setkání snad patnácti (nebo kolika) nejlepších autorů s porotci a tím pádem i na vyhlášení výsledků soutěže. Organizátoři nám hradili ubytování a stravu, což mě příjemně překvapilo, a od té doby jsem to pochopitelně na žádné jiné soutěži nezažila.

Ze samotného průběhu akce si bohužel pamatuji jen drobné střípky.  Utkvěla mi Alexandra Berková, která nás bohužel před lety opustila, a pak herečka Magda Reifová se svým manželem hrajícím na kytaru.

Někteří soutěžící celé setkání asi brali podstatně vážněji než porota, která si spíše hodlala užít okamžiku, ostatně měla tu nejhorší práci za sebou. Na jejich stole se proto skvělo poměrně dost různých nápojů, jimiž si vylepšovali náladu. Tenkrát mě to poněkud otrávilo, a vzpomínám si, že jsem to dost řešila se Zuzkou Vajnerovou, kterou jsem díky soutěži poznala. Zůstala jsem s ní v kontaktu pro několik dalších let.

 Z vyhlášení si ještě pamatuji krásné pásmo poezie recitované Ladislavem Mrkvičkou a Martou Vančurovou a rovněž rozevlátou a nezapomenutelnou Andělu Obláčkovou.

   Té si nešlo nevšimnout, a doufám, že snad žije, neboť v tehdejších sedmnácti vypadala na třicet. Jedna její báseň, co mi utkvěla, končila slovy „Je třeba dát si heroin“ a víc k tomu snad dodávat nemusím. Někdo mi vyprávěl, že ji pak po soutěži chtěli dostat na autorské čtení v Praze, ale ztratila se mezi svými podobně zaměřenými kamarády.

 Samotné město Františkovy Lázně působilo na mě opojně, ale velice mě překvapil vysoký počet dvojic – mladá Češka a postarší Němec, který všechno platil. V mé prosté naivitě dvaadvaceti let mi jaksi nedocvaklo, čím se asi tato vyzývavě oděná děvčata živí. A to vše vytvářelo barvitý obrázek místa, kam si ženy jezdily většinou léčit problémy s neplodností a mezi tím se motaly mladé literární naděje.

  Pokud na to přijde řeč, vždycky zdůrazňuji, že svou první účast na literární soutěži považuji za nejdůležitější rozhodnutí svého života. Díky kontaktu se Zuzkou Vajnerovou jsem se totiž dostala k jiné soutěži, kde mi za rok zavěsili dokonce dvě ceny, a nakonec jsem se stala členkou Klubu mladých autorů v Plzni, čímž jsem vlastně otevřela novou kapitolu svého autorského příběhu.

   Když nám pak vyprávěl duchovní zakladatel zmíněného klubu, úžasný a nezapomenutelný František Spurný, že sám kdysi stál u zrodu literárních „Frantovek“, napadlo mě jediné – to  všechno nemohla být pouhá náhoda.


Erinnerungen an Franzensbad (1997)
Martina Bittnerová

Die Geschichte meines Schreibens begann in den Unterrichtsstunden der Frau Professorin Foltýnová in Verwaltungstechnik. Einige Jahre habe ich meine Werke (Geschichten) in einer Schublade aufbewahrt und außer meiner Freundin hat sie niemand gelesen. Und ich bin auch nie auf die Idee gekommen sie irgendwo zu veröffentlichen, da ich keiner Künstlerfamilie entstamme, meine Mutter war Düngerhändlerin und mein Vater als Konstrukteur tätig. Hätte ich eines Tages in der Zeitung keine Informationen zum Wettbewerb Literarisches Franzensbad entdeckt, wäre ich womöglich auch Beamtin geworden.
Einerseits verspürte ich den Reiz festzustellen, ob mein Schreiben irgendwie nutzbringend sein kann, andererseits hatte ich keinen Mut meine Prosa irgendwohin einzusenden. Ich habe es mir sehr lange überlegt, sodass ich erst auf den letzten Drücker in der Arbeit meine Texte kopiert und diese im letzten Augenblick zur Post gebracht habe. Auf einen Erfolg habe ich nicht zu hoffen gewagt. Ich wollte es einfach nur ausprobieren und schließlich habe ich dafür auch völlig zu Recht keinen Preis erhalten, über eine Einladung zum Treffen der vermutlich fünfzehn (oder auch nicht) besten Autoren mit den Juroren und somit auch zur Verkündung der Wettbewerbsgewinner habe ich mich umso mehr gefreut. Unterkunft und Verpflegung wurden von den Veranstaltern übernommen, dies war für mich eine nette Überraschung, da ich natürlich bis zu diesem Ereignis noch keinen anderen Wettbewerb erleben durfte. Leider kann ich mich nicht mehr an den kompletten Verlauf des Events, sondern nur noch an kleine Scherben meiner Erinnerungen erinnern. Mir sind noch Alexandra Berková, die uns leider bereits vor mehreren Jahren verlassen musste, und die Schauspielerin Magda Reifová mit ihrem Ehemann, der Gitarre spielte, erinnerlich.
Einige der Teilnehmer nahmen das Treffen zwar viel ernster als die Jury, die es bevorzugte den Augenblick zu genießen, da sie ihre Schwerstarbeit bereits hinter sich hatte. Auf ihrem Tisch konnte man deshalb relativ viele verschiedene Getränke, die gute Laune machen, finden. Damals habe ich es als ein wenig empörend empfunden und kann mich sogar noch erinnern, dass ich mich darüber ziemlich lange mir Zuzka Vajnerová, die ich beim Wettbewerb kennengelernt habe, unterhalten. Unser Kontakt blieb auch in den weiteren Jahren bestehen.
Im Rahmen der Verkündung der Wettbewerbsgewinner erinnere ich mich noch auf die besonders schöne von Ladislav Mrkvička und Marta Vančurová vorgetragene Poesie-Riehe
und sogar auf die flatternde und unvergessliche Anděla Obláčková.
Sie konnte nicht unerkannt bleiben, und ich hoffe, dass sie immer noch am Leben ist, da sie mit ihren damaligen siebzehn Jahren wie eine Dreißigjährige aussah. Ein Gedicht von ihr, welches mir noch erinnerlich ist, endete mit den Worten „Jetzt sollten wir Heroin genießen“, mehr muss ich dazu wohl nicht mehr anzumerken. Ich habe einmal gehört, dass sie nach dem Wettbewerb an einer Autorenlesung in Praha teilnehmen sollte, unter ihren gleichgesinnten Freunden jedoch nicht mehr aufzufinden war.
Die eigentliche Stadt wirkte auf mich berauschend, ich wurde von einer Vielzahl von Paaren überrascht – jungen Tschechinnen und älteren deutschen Männern, die die Rechnungen übernahmen. In der bloßen Naivität meiner ersten zweiundzwanzig Lebensjahre bin ich irgendwie nicht mal annähernd auf die Idee gekommen, womit die auffällig gekleideten Mädels ihr Geld verdienen. Dies alles trug zu einem bunten Bild des Ortes bei, an dem die meisten Frauen mit Unfruchtbarkeit behandelt wurden, und an dem sich auch junge literarische Nachwuchstalente herumgetrieben haben.
Wenn dies erwähnt wird, muss ich immer wieder betonen, dass ich meine erste Teilnahme an dem literarischen Wettbewerb für die beste Entscheidung meines Lebens halte. Dank des Kontakts mit Zuzka Vajnerová nahm ich an einem weiteren Wettbewerb teil, in dem ich im Folgejahr sogar zwei Preise mich nach Hause nahmen konnte, und schließlich zum Mitglied des Clubs junger Autoren in Plzeň wurde, dadurch öffnete sich für mich eigentlich der Weg zu einem neuen Kapitel meiner Autorengeschichte.

Als wird dann vom geistigen Vater des vorgenannten Clubs, dem bewundernswerten und unvergesslichen František Spurný, hörten, dass er selbst einst bei der Entstehung der literarischen „Frantovky“ dabei war, dachte ich mir nur eins – dies kann kein Zufall gewesen sein.