Alena Zemančíková

Alena Zemančíková 

Alena Zemančíková, nar. roku 1955, vystudovala dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Do roku 1988 vystřídala několik manuálních zaměstnání, mezitím vystudovala DAMU a nastoupila jako dramaturgyně Západočeského divadla v Chebu. Tam byly v radostné porevoluční atmosféře uvedeny její dramatické práce Putování za štěstím (podle romských pohádek), Hra o bratru Františku a jeho sestře Chudobě a Biblické příběhy ( pro divadlo jednoho herce) a několik dramatizací literárních předloh. Hra Ulrika měla premiéru v pražském divadle Kašpar v únoru 2002.
V Českém rozhlase pracuje od roku 1997 jako kulturní redaktorka a dramaturgyně, zpočátku v Plzni, pak v Praze. Vytvořila řadu literárních scénářů a dokumentů o osobnostech a kulturních úkazech západočeského kraje, věnuje se i literární a divadelní publicistice a kritice ( Tvar, Salón Práva, internetový Deník Referendum). Napsala tři rozhlasové hry ( Byl jest jeden člověk aneb Hra o komkoli a smrti, Odjezd z konce světa a Noc a den). Odjezd z konce světa je inspirován příběhem chebského loutkáře Andrease Schuberta a historií města Chebu.
V nakladatelství Mladá fronta vydala roku 2008 sbírku povídek Bez otce, jednotlivé texty vyšly i v povídkových souborech Nech mě žít a Ty, která píšeš. V roce 2009 vyšla její dětská knížka Mařenka a Čenda ( Brkola Praha) , o rok později soubor fejetonů Tažení (Pro libris Plzeň) a v roce 2015 román Příběh v řeči nepřímé ( Větrné mlýny Brno). Jednotlivé povídky a fejetony jsou přeloženy do němčiny, angličtiny a portugalštiny, hra Ulrika do bulharštiny.
AZ se účastní literárních festivalů a autorských čtení ( v Lipsku, Řezně, Měsíc autorského čtení Brno-Ostrava-Wroclaw-Košice-Lvov 2016).


Co pro mě znamená zpívaná poezie?

Samozřejmě, že pojem „zpívaná poezie“ mám spojený s písničkáři. Tenkrát, když jsme nadšeně chodili na Portu v Plzni, abychom slyšeli Vladimíra Mertu a Karla Plíhala, jsem si myslela, že to je náhradní řešení za to, že poezie v knížkách je cenzurovaná.
Teprve mnohem později mi došlo, že to žádné náhradní řešení není, že to je pravá podstata poezie. Cožpak někdo v antickém Řecku četl verše v knize? Zpívali je rapsódi a sbory kněží a kněžek při náboženských rituálech! A ve středověku byla poezie taky zpívaná, vždyť ani králové často neuměli číst a kniha byla vzácnější než šperk.
Až potud uvádím takové trochu lepší školní znalosti, až v rozhlase jsem se dostala ke konkrétním textům. Sborové zpěvy z ostrova Lesbu například by se klidně mohly včlenit do Máchova Máje a splynuly by s jeho lyrikou k nepoznání. Anebo středověký Vers o ničem minnesängera hraběte z Poitiers z 12. století, ten by jako literární hádanka klidně mohl být připsán třeba Baudelairovi.
Ale zpět od literární historie ke zpívané poezii současnosti. Zpěvem proniká báseň mnohem snáze k mysli, vklouzne do vědomí po hudbě a usadí se v paměti. S tištěnou básní to má paměť mnohem těžší. Písně s texty Pavla Šruta a samozřejmě Jiřího Suchého pronesly poezii do středního proudu, ale jsou tu i méně populární jména s texty básnických kvalit. Pro mě například Dagmar Andrtová – Voňková.
Kdysi byla v angažmá v loutkářském souboru Západočeského divadla v Chebu Jana Šteflíčková. Pak se dostala na DAMU a do angažmá v pražské Ypsilonce. Dnes je Jana Šteflíčková jednou z nejzajímavějších básnířek a šansoniérek. V některých jejích verších poznáme i někdejší zkušenost z Chebu.